Kurz zapřahání v Terezíně
Abychom s přítelem pořád neseděli doma na zadku, tak jsme se odhodlali zúčastnit se kurzu základů zapřahání, který se konal poslední dubnový víkend. Upřímně jsme doufali, že se vydaří počasí a těšili se. Já tedy určitě víc než přítel, protože ten se jel pouze jako divák a já jako účastník. A tak jsme se v páteční podvečer vydali na dlouhou cestu skoro přes celou naši republiku. Cesta ale utíkala rychle a ve 22 hodin jsme dorazili na ubytovnu. Jako jediní účastníci jsme dorazili v pátek. Ostatní si to nechali až na sobotu. Ubytovna byla asi 15 minut od areálu, kde se konal kurz.
V sobotu ráno jsme dorazili mezi prvními. Při příjezdu do areálu nás přivítala značka zákazu vjezdu, tak jsem raději vyběhla zeptat se, kde máme zaparkovat. Pokyn zněl někam dozadu k seníku, že už tam nějaká auta jsou. Ne každý, byl natolik důvtipný, aby si dopředu zjistil, kde parkovat a většinou to zapíchli na trávníků před značkou. Také to pak schytali a museli jít hned přeparkovat :-D
Ze začátku jsme se všichni sešli v klubovně, kde jsme se nesměle poznávali a narychlo snídali domácí buchty. Nakonec bylo času dost, protože se čekalo na poslední opozdilce. Na úvod našeho kurzu jsme přešli do budovy s několika vozíky, spoustou postrojů, dokonce i několik sání a dalších zajímavých věcí. Pan Iš nám na úvod vysvětlil rozdíly mezi jednotlivými postroji (ne, že bych si něco extra pamatovala). Poté přišla praktická ukázka zapřáhnutí dvojspřeží a následně hned první jízdy. S každým účastníkem absolvoval p. Iš nejprve kolečko nebo několik koleček, kdy každému vysvětlil znovu ovládání a správné držení opratí. Byl to skvělý zážitek. Samozřejmě, že jsem měla trochu obavy a byla nervózní, ale pak přišla už jen euforie. Je to úplně něco jiného než ježdění na koňském hřbetě a přesto ty bylo také úžasné. Obkroužila jsem několikrát kolem obvodu obdélníku a pak, když nepřicházel žádný další pokyn, jsem se nesměla zeptala, jestli mohu zkusit i zatočit :-). Prý si mám zatáčet a zkoušet co chci (samozřejmě pod bedlivým dozorem). Oba hřebci byli naučení na velmi jemnou ruku a bezvadně reagovali na hlasové pobídky pana Iše. Jeden z hřebců je již několik let zapřahaný profesionál, druhý byl mlaďoch teprve ve výcvyku. Bohužel o druhého "učitele" díky autonehodě přišli.
pise.cz/img/304580.jpg" alt="5" width="679" height="490" align="absMiddle">
A konečně jsem ukořistila přítelův mobil a přidávám i krátké video. Natočil až konec mé jízdy, předtím fotil. Zvyšte si kvalitu videa.
Poté co jsme se všichni vystřídali na kozlíku jsme se přesunuli do stájí a tam nám pan Iš ukázal, jak správně postrojit koně. Jedna ukázka nestačila a účastníci samozřejmě trochu postup pletli, ale fríský hřebec stál klidně a schovívavě čekal, až se to ubožákům povede. Toto jediné jsem si nevyzkoušela, protože by se mi to také stoprocentně nepovedlo, stačí když se mám naučit nějaký uzel apod. A tak jsm si raději prošla stáj a prohlédla koníky a prohodila pár vět s ostatními okukovači. Ve stáji byli 3 kladrubáci, několik frísů a jeden welsh cob, který mi byl dost povědomý a kterého jsem pak i poznala. Nakonec jsme nasedli do aut a vyrazili do několik km vzdálené restaurace na oběd. Jídlo bylo dobré, ale na to, že měli dopředu nahlášené, kdo si co dá, tak jsme stejně čekali, jako kdybychom si objednávali až na místě.
Po obědě následovala ukázka, jak koně do zápřahu zaučují. A několik z nás si vyzkoušelo koně ze země vést na opratích. Mě se tedy také moc nechtělo, ale přítel mě dostrkal jako třetí si to vyzkoušet. Bylo to těžké. Koník reagoval na sebemenší zádrž či povolení, navíc jsem ho měla pořád stočeného doprava. Trochu mě rozptylovala ta pneumatika :-) Ne, nebudu se na ní vymlouvat. Bylo to opravdu těžké a já jsem byla ráda, že se mi podařilo jít rovně a udělat pár obratů, které nebyli ostře říznuté, ale více méně plynulé. Ale myslím, že s Ariankou nám to půjde.
Večer následovalo kratší posezení u pizzy a výborné Pálavy, která mi chutnala. Samozřejmě jsme si povídali o svých konících, převážně o "černém moru" z Holandska a dalších plemenech, které doma mají ostatní. Z naší večerní konverzace vyplynulo, že mám doma nejhodnějšího fríse a nakonec, že to není kůň, ale oslík. Za Arči povahu jsem samozřejmě maximálně ráda. Říká se, že charakter je k nezaplacení, ale člověk na to přijde, buď když je problém, nebo když se potká s takovým andělem jako je ona. Upřímně si nedovedu představit druhého takového koně.
Druhý den jsme se zase všichni sešli v klubovně a nad čajem a bábovkou poslouchali, co nás ten den čeká. V plánu bylo tentokrát jednospřeží. Nejprve nás opět neminula teoretická vložka a ukázka jednotlivých postrojů a pak byla na řadě praxe. Vzhledem k terénu na jízdárně se koně do zápřeže střídali. První byl fríský hřebec, pak welsh cob Vazan Cymro DU, který vystřelil jak raketa a několik prvních minut jsme div ne s otevřenou pusou sledovali tu páru s jakou běhal a tahal. Oproti elegantnímu frísu, který je spíš na parádu a takové to svezení se k hospodě a zpátky (nebo vznešeněji ceremoniály), to bylo až nezvykle rychlé. Také se nikdo na kozlík nehrnul. Ani já ne. Tajně jsem doufala, že třeba další na řadu přijde kladrubák, ale kdepa... Následovala další "splašená tma" z Holandska. Tyto výrazy pro fríse, se mi velmi líbí, také během toho dne zazněla i kombinace "šmatlavý frís" :-D. Sice splašená tma je úplný opak toho, co je Ariana, ale proč to občas nepoužít. A zřejmě ne každý, si dokáže poradit s hřebcem. A další věc, kterou nám p. Iš řekl, že frís je kůň pro "blbý" :-) ale bylo to míněno v dobrém slova smyslu. Také se většina z nás shodla, že jako koňáci necítíme, že jen máme fríse. Pak tam bylo také ještě několik dalších lidí s více koňmi, tak u nich to už bylo něco jiného.
Ale abych se vrátila zpět k samotné jízdě. Bylo to jiné než dvojspřeží. Jak se jistě dalo čekat. Řekla bych, že lepší. Kůň reagoval opravdu na nejjemnější pobídky a hlas a také se méně drželo v rukou. Jedna nebo 2 hlavy je rozdíl. Aby to nebylo "tak jednoduché", tak nám na jízdárně rozestavěli pneumatiky a měli jsme jezdit mezi nimi. Ne každému se to povedlo. Já jsem tedy žádnou nepřejela, ale raději jsem se pak držela mimo ně. A protože nám ještě zbýval čas, tak jsme si vyškemrali ukázku čtyřspřeží, kdy jsme si všichni už jen povozili.
Pak jsme ještě obdivovali jednu frískou kobylu 170 cm vysokou v barokní uzdečce a sedle. Ale to musím říct, to už bylo obrovské monstrum :-) Už nějaký ten měsíc po barokních uzdečkách pokukuji a možná tak za rok také nějakou Arče koupím.
Domů jsme vyjeli včas, ale ještě jsme si udělali malou zastávku ve Strachotíně podívat se na další monster frísku (teprve 3letou), která těch 170 cm mít také bude. Přivítala mě šklebením a nadšená z návštěvy moc nebyla. Panička je totiž jen její. V místní restauraci jsme si dali pozdní oběd a s úplně poslední zastávkou u Evi ve sklípku, kde jsem ochutnávala a domů jela div ne opitá :-), jsme konečně vyrazili k domovu a nechyběla samozřejmě ani zásoba různých vín či výborné ořechovice. Pár dní na to mi domů dorazilo i dvd se spoustou fotek z celého víkendu. Děkuji Evě za pilné focení, protože přítel si samozřejmě foťák zapomněl doma.
Moderované komentáře
| RE: Kurz zapřahání v Terezíně | poustnijaro | 13. 06. 2013 - 11:49 |
 RE(2x): Kurz zapřahání v Terezíně |
ariane | 13. 06. 2013 - 21:45 |